Historie lití do ztraceného vosku sahá tisíce let do minulosti. Nejdříve se používal na idoly, ozdoby a šperky, přírodní včelí vosk se používal na vzory, hlína na formy a ručně ovládané měchy pro přikládací pece. Příklady byly nalezeny po celém světě, jako jsou modly Harappské civilizace (2500–2000 př. n. l.), egyptské hrobky Tutanchamona (1333–1324 př. n. l.), Mezopotámie, aztécké a mayské Mexiko a beninská civilizace v Africe, kde tento proces produkoval detailní umělecká díla z mědi, bronzu a zlata.
Nejstarší známý text, který popisuje proces vytavovacího lití (Schedula Diversarum Artium) byl napsán kolem roku 1100 našeho letopočtu Theophilem Presbyterem, mnichem, který popsal různé výrobní procesy, včetně receptury na pergamen. Tuto knihu použil sochař a zlatník Benvenuto Cellini (1500–1571), který ve své autobiografii podrobně popsal proces odlévání, který použil u Persea se sochou Hlava Medúzy, která stojí v Loggia dei Lanzi ve Florencii v Itálii.
Investiční lití se začalo používat jako moderní průmyslový proces na konci 19. století, kdy je zubní lékaři začali používat k výrobě korunek a intarzií, jak popsal Barnabas Frederick Philbrook z Council Bluffs, Iowa v roce 1897.[16]Jeho použití urychlil William H. Taggart z Chicaga, jehož práce z roku 1907 popsala jeho vývoj techniky[nutná citace]. Vytvořil také voskovou modelovou směs vynikajících vlastností, vyvinul zatmelovací hmotu a vynalezl stroj na tlakové lití vzduchu.
Druhá světová válka ve 40. letech 20. století zvýšila poptávku po výrobě přesných tvarů sítí a specializovaných slitinách, které nebylo možné tvarovat tradičními metodami nebo které vyžadovaly příliš mnoho obrábění. Průmysl se obrátil k investičnímu lití. Po válce se jeho použití rozšířilo do mnoha komerčních a průmyslových aplikací, které využívaly složité kovové díly.